Je to prapodivná doba okolo nás. Obklopuje nás vynucené ticho. Jakoby se i čas zpomalil. Mrakodrapy se tyčí vysoko v průhledných mracích, které v brzkém ránu pomalu plynou svým neurčeným tempem. Město se pomalu probouzí pod neslyšným tikotem lidských srdcí. Mezi nimi je i Brithany.
Mladá dívčina stojí ve svém malém pronajatém bytě a obdivně se dívá vzhůru k impozantním budovám čtvrti Downtovn. Sní. Je jako malé děvčátko stojící u výlohy s hračkami, které toužebně prohlíží každý kus a představuje si jaké by to bylo jen na malou chvíli ho mít. Sevřít v ručičce hračku a vlastnit ji. Stějně tak je to u snu. Okamžik jež vám zprostředkuje představu, kdy se ze snu stává realita.
Brithany má nádherné hnědé oči jako spadané podzimní listí, jako sloupaná kůra ze stromů. Kontrastem jsou zlatavé vlasy, sluneční záře i horký písek. Bílá pleť jen prohlubuje krásu princezny.
Venku se mihotají v poklidném tempu vánku palmové listy. Podle odrazu slunce mění svůj zelenkavý odstín. Tiše naslouchají splínu celého světa, ale nereagují, nemohou. A i kdyby mohly, nechtěly by.
Zlatovlasá dívka pomalu vykročí do nového dne. Upraví si šaty, aby se jí nevyhrnovaly, aby neukázaly příliš ze skrytého ženského tajemství. Především tajemno dělá z žen ty opravdové ženy. Tajemná tvář, pečlivě schované křivky, to je začátek bezbřehé cesty představivosti.
Otvírá dveře a palmy ji v neviditelném úklonu zdraví jako starou známou. Ona je, protože do tohoto světa vstupuje pravidelně, stejnými dveřmi se stejným úsměvem. Proto ji palmy dobře znají. Pro ostatní okolí je ale neznámá. Zahalený do půlky obličej dává na obdiv pouze její lesknoucí oči plné života, nadšení a odhodlání.
S jistotou sobě vlastní kráčí Brithany k zastávce tramvaje. Horký ranní vzduch předurčuje teplotu celého dne a spolu s ním několik zpocených těl, která už okupují zastávku.
“Jistá výhoda zakrytí úst a nosu je, že některé věci necítíte,” pomyslí si Brithany při pohledu na budoucí spolucestující a jejich koláče v podpaží.
Povzdychne si, když nastupuje do tramvaje a snaží se očima rychle najít místo, kam si sedne. Oči rentgenují každý centimetr, mozek kalkuluje se strategií. Místo musí mít dobrý výhled, být zastrčené… A už ho má. Její oblíbené a naštěstí pokaždé volné. Zamíří k sedadlu a pohodlně se usadí, otře si pár kapiček potu, které se jí vyrosily na čele. Stříbřitě se zaleskly, než byly jedním pohybem nadobro zničeny.
Trasa utíká, utíká jako maratonec. Dívka se dívá z okna, dívá se na okolí, na nebe, na zbytky roztrhaných mraků. Může to být den jako každý jiný, ale není. Není, protože tentokrát je ve vagónu o jednoho cestujícího navíc. Je pro ni novou tváří, jistojistě velice pěknou. Nad rouškou jsou vidět průzračně modré oči orámované tmavým obočím. Rozježené vlasy trčí do všech stran. Mladý muž ji pozoruje se stejným zájmem. Zaujala ho od prvního momentu. A tak se potkaly dvě nádherné bytosti v prapodivném světě v nelehké době.
“Kam asi jede?” pomyslí si oba ve stejný okamžik.
Skřípavý zvuk ruší pravidelné tempo. Kmitavé pohledy střídavě skáčí jeden na druhého a ven z okna. Brithany musí vystoupit. Zvedne se ze svého místa a ještě jednou se ohlédne na hocha. Vystoupí z tramvaje a dívá se, jak obličej uvězněný za sklem mizí v dáli.
“Hm,” pousměje se zlatovláska a spolu s tím příjemným pocitem u srdce jde ke své práci.
Krásné záoceánské město se koupe v šedi zašlé slávy. Kde jsou ty dny, kdy se tu lidé radovali, kde jsou ty dny, kdy se oslavovala každičká příležitost úspěchu či jen pouhé drobnosti lidského bytí.
Evan kráčí ulicí, jež mu rozvřela svou náruč. Zrychlená frekvence ruchu jeho okolí mu nedělalo dobře. Snažil se co nejrychleji dostat z hlavního bulváru do postranní uličky, kde sídlila kavárna “Naděje”.
Majitel je starý místní rodák, nesmírný optimista s bezbřehým smyslem pro humor. Praží a prodává tu nejlepší kávu, alespoň podle Evana, a snaží se podpořit každého nového návštěvníka i stálého zákazníka myšlenkou na lepší časy.
Evan usedá na své obvyklé místo s výhledem do ulice, aby mohl pozorovat kolemjdoucí, ale také palmy a ptáky. Dnes musí dopsat povídku do časopisu, kde pracuje, proto cítí nerovozitu. Napsal už nespočet povídek, a dobrých povídek, přesto je před každým odevzdáním jako opilý námořník na rozbouřeném moři. Snaží se soustředit, zavírá oči, ale jediný obraz, který před sebou vidí je ta nádherná blondýna, písečná žena s hlubokýma očima.
“Jaký krásný den, že?” ozve se vedle Evana znamý hlas patřící majiteli kavárny.
“To vskutku ano. Ale myslím si, že by mohl být o kapku lepší.”
“Vše může být vždy lepší, proto jsem vám přinesl jako vždy, jedno dvojité expresso.”
“Jste anděl,” usmál se Evan.
“Ve městě andělů,” zamyslel se majitel, “hm, může být.” Od srdce se zasměje a odkráčí k dalšímu zákazníkovi.
Evan má chvilku pro sebe. Usrkává kávu a přemýšlí. Vyndá si z tašky mini notebook a pouští se do psaní. Čas mu plyne rychle jako voda v Tichém oceánu.
Brithany vchází do své malé cukrárny. Voní to tu po skořici, vanilce a mnohém dalším koření. Nasaje vůni jako rituál, jako každodenní motivaci, pohoný motor neutuchajícího tempa.
Zadělá na těsto a jde si připravit ingredience na všechny možné krémy a polevy. Schovaná ve svém sladkém ateliéru zabraná do práce skoro přeslechne bouchnutí dveří.
“Kdo to je?” zakřičí.
“Já. Ptáš se mě každý den a to už tu pracuju rok.”
“Omlouvám se, pokaždé mě překvapíš.”
Do Brithanina zorného pole vstoupí dívka vysoké štíhlé postavy s nakrátko ostříhanými a na růžovo obarvenými vlasy.
“Přijde-li den, kdy tě nepřekvapím bude to jistě znamenat zkázu lidstva.”
“Ale no tak, Kim,” zasměje se dívka se slámovými vlasy.
“No určitě to tak bude. Protože neznám člověka, co by se po 365 dnů v roce, vždy v 8:45 ptal, kdo to přišel. Uznej, že to není normální.”
“A co je normální?”
“Holka, to nevím.”
“Pro mě je třeba normální bát se, když někdo vejde. Jsem pořád ve střehu a to mě udržuje při životě. Nikdy nevíš na koho narazíš. A propó, dnes byl se mnou v tramvaji nový spolucestující. Jeho tvář jsem ještě neviděla.”
“Tak to aby ses připravila být překvapená pokaždé, co s tebou pojede.”
“Možná už nepojede.”
“Proč ho teda zmiňuješ?”
“Byl.. byl tak zvláštní. Vyzařoval z něho klid až takový divný klid.”
“Zřejmě je smířený s tím, co se děje a dokáže se lépe všemu přizpůsobit.”
“To mu závidím,” řekne a sklopí oči, srovná si roušku a opět se pouští do práce. Také Kim si urovná masku, která ji skrývá půl obličeje a jde umývat kuchyňské roboty.
“Všechno v pořádku pane?” zeptá se majitel kavárny Evana.
“Samozřejmě. Tady je vždy všechno v pořádku.”
“To rád slyším. Promiňte mi, ale nemohl jsem si nevšimnout, stále píšete. Své stálé hosty znám, přesto nedokážu si vás zařadit, a to si myslím, že mám relativně přehled o zdejších umělcích.”
“Nejsem spisovatel. Jen žoldák, který píše povídky do jednoho časopisu.”
“Smím se zeptat na vaše jméno?”
“Evan Moore.”
“Hm – “
“Nelámejte si hlavu ke slávě se musím ještě propsat. Jsem na začátku nedávno jsem se přistěhoval, a co mi osud přichystal, je stále ve hvězdách,” skočil Evan majiteli do řeči.
“Ale synku, proč tolik sebekritiky. Je takový krásný den.”
“To doopravdy je,” usměje se Evan a znovu si připomene zlatovlásku v ranní tramvaji.
“Poslouchej Brithany, za chvíli si přijde ta ženská pro dort s cupcaky, jak jsi na tom?”
“Mám to, mám to. Už jen poslední malina a hotovo. No hele, koukej,” řekne Brithany a přináší svůj výtvor na tácu. Teď už ho jen opatrně přesunout do krabic, aby se neponičil.
“Jo a volala paní Davisová, objednala si dva svatební dorty. Říkala, že když jí budou chutnat ráda by s tebou navázala spolupráci, prý je ze společnosti `Wedding is dream`, znáš je?”
“Je mi to povědomé. Určitě je to další firma, co po čase bude chtít, aby si se přizpůsobila jejich požadavkům.”
“Víš, že ti do toho nechci moc mluvit, ale nejsme v situaci, abysme si mohly dovolit odmítnout.”
“Rozumím máš strach.”
“Ano to mám. Pochop, rok sotva přežíváme vše je tak nejisté. Popravdě jsem s tebou chtěla dnes mluvit o tom, že…,” odmlčela se dívka jejíž růžové vlasy zářily v místnosti, “o tom, že jsem si našla ještě jednu práci.”
“Aha,” vzhlédla udiveně Brithany ke své kamarádce.
“Neplánovala jsem to, ale potřebuju přežít.”
“To my všichni Kim, to my všichni..”
“Nezlob se.”
“Tak to není. Ale sama to tu těžko budu zvládat, a hledat si teď pomocnou sílu zrovna do tohoto sortimentu, je poměrně složité.”
“Dokud budu moct, pomůžu ti.”
“Dokud budu moct…” zní Brithany v hlavě. To může být den nebo i další rok. Ach, další nejistota. Tu teď rozhodně nikdo nechce a přeci vše opanuje. Kdy už tohle všechno skončí, kdy konečně budeme moci žít normálně beze strachu, bez obav. Tolik otázek a v nedohlednu žádná odpověď. Nikdo to neví.
Dnes dívka usíná velmi obtížně. Možná bude muset i ona změnit svou práci, změnit život, zahodit své sny. Své sny. Z oka ji začne stékat slza, průzračná jako lidská duše.
“Ne holka, nevzdávej to. Dokážeš to i sama,” řekne si Brithany než zavře oči.
Ani Evan nemá příliš šťastný den. Poté co vypije kávu, přečte noviny a dopíše svou povídku, vydá se do redakce. Má čas, proto se projde po skoro liduprázdných ulicích. Dny, kdy tu byl ruch a ze všech stran byl slyšet lidský smích jsou ztraceny, utopeny v žalu pandemie.
Poloprázdné výlohy se třpytí v prachu slávy a jejich majitelé se marně snaží přežít. Když mladý hoch vstoupí do svého království, nestačí ani odložit mininotebook na stůl, a už mezi dveřmi stojí jeho šéf s křikem místo pozdravu. Evan jen třeští oči, nestíhá vnímat všechna slova vyřčená v hněvu.
“Myslíš si, že je tohle holubník.”
“To rozhodně ne, pane Johnsone.”
“Ale nechováš se tak. Měl jsi tu být před dvěma hodinami, dvěma!” křičí Johnson a významě u toho tyčí ukazovák s prostředníkem.
“Omlouvám se, zřejmě jsem si spletl den, nevím jak se mi to mohlo stát.”
“Spletl den. Ty sis spletl den. Jak si někdo může splést den, když je jich v týdnu jen sedm a pořád se opakují. Co tě učili ve škole?”
“Pane Johnsone já – “
“Já, já. Myslíš si, že se svět točí kolem tebe? To se šeredně pleteš. Za dveřmi je fronta takových jako jsi ty, kteří svou práci zvládnou daleko lépe!”
Evan se jen nadechne, nemá smysl cokoli říkat. Rozzuřený šéf je jako podrážděný býk, kdyby neměl na tváři roušku byl by Evan poprskaný. Ještě pár dlouhých minut muž dynamicky přechází po místnosti. Celá situace vzbuzuje zájem okolí, což příliš netěší Evana. Není rád středem pozornosti, a už vůbec ne za takovéto okolnosti.
“Takže, dám ti jednu šanci napravit to, jen proto že tě mám rád. Dnešní odevzdávání si prošvihl, sbal se a jeď domů psát nový příběh. Tenhle rovnou vyhazuji.” Zvuk svištícího papíru protne napjaté ticho. Evan sklopí oči je zahanbený, cítí jak mu na skráních raší kapky potu. I na jeho zarudlých tvářích je vidět, jak se ho šéfův hněv dotkl. Neschopen jakéhokoli odporu jen pokývá souhlasně hlavou a mlčky odchází.
“Na co si myslel. Sakra, takhle to celé zkazit. Hlupáku.” Evan si v duchu nadává, nejraději by si nafackoval. Na malý moment před redakcí, když opustí hlavní vchod si sundá roušku, aby se zhluboka nadechl a vyvětral zpocené tváře. Horký paprsek ho vlídně polechtá. Obtěžkán taškou přes rameno se vydá na cestu domů.
V tramvaji se zvědavě rozhlíží jestli třeba náhodou nezahlédne půvabnou polozakrytou tvář. Avšak dnes mu není dopřáno. Zůstává mu pouze v představách, které ho už nikdy neopustí, neboť je odmítá pustit z hlavy.
Ihned po příchodu si dá vlažnou sprchu, aby osvěžil mysl a tělo od úmorného letního vedra. Smývá ze sebe poslední zbytky zostuzení a nechává je stéci do odpadu v nenávratné temnotě. Terasa osázená květinami mu po zbytek dne poskytne příjemný úkryt před nehostinným světem. Sedí v křesle a přemýšlí o čem bude nová povídka.
Brithany se budí žízní. Zase nefunguje klimatizace. Hned ráno musí za správcem, aby se na to podíval jinak budou následovat další bezesné noci.
Ráno si pouští zprávy v rádiu, které začínají obvyklým pozdravem moderátora:“Dobré ráno Los Angeles.”
“Kéž dnes bude dobré nejen ráno,” pomyslí si dívka česajíc si svou bohatou hřívu před obrovským zrcadlem, jež dominuje koupelně, aby ji opticky zvětšilo. Opatrně pramen po prameni jako zlatou nit. Vlasy se jí vinou až do pasu jako pouštní písek. Pár spadaných vlasů posbírá ze země a hodí do koše. Před odchodem do práce se znovu podívá směrem k mrakodrapům, usměje se pro sebe, a zabouchne dveře.
Slunce pálí do všech střech, horký vzduch se vznáší celým městem jako neviditelná ruka.
Maska ukrývá polovinu tváře, je na snadě si zbylé rysy domyslet. Obrovské hnědé kočičí oči pozorují okolí. Dýchá klidně, hluboce, aby se koncentrovala.
“Jsme sami sobě vězniteli,” pomyslí si Brithany a tak jako každý den vkročí na zastávku tramvaje. Jsou tu všechny známé tváře, těch pár jedinců, co ještě mohou jezdit do práce jako ona. Na jak dlouho. Udrží si práci? Skončí někdy tahle bezvýchodná situace?
Když usedá na své oblíbené místo rozhlíží se, jestli nezahlédne i tvář z předešlého dne. Ale mládenec s uhrančivým pohledem tu dnes není. Není v tramvaji ani dalších šest dní.
V 8:45 se Brithany po dlouhé době neleká jako obvykle, což naopak znejistí Kim. Překvapeně se dívá na pracující blondýnku. Zná ji spoustu let proto ví, že ačkoli to není pod modrou rouškou vidět, určitě se kouše do rtu, jak se na tvorbu soustředí. Brithany je po včerejším rozhovoru rozladěná. Nespala nejen horkem, ale také ji nedaly odpočinout všelijaké existenční myšlenky. Odmítla se vzdát a rozhodla se, že za každou cenu svou cukrárnu udrží i bez kamarádčiny pomoci. Mrzelo ji, že ji Kim trochu podvedla, ale nechtěla ničit hezké a dost vzácné přátelství.
“Jsi dnes v pořádku?” zeptala se Kim.
“Jsem jen unavená.”
“Rozumím, jdu na to,” řekla Kim a vrhla se do práce.
“Jak dlouho tu ještě budeš pracovat?”
“Přeci dokud mě budeš potřebovat.”
“Ale vzala jsi další práci, jak to chceš zvládat?”
“No nevím.”
“Tahle nejistota Kim, mě znepokojuje. Uděláme to jinak. Kolik si vyděláš v té nové práci, když tam budeš pracovat na plný úvazek?”
“Víc než u tebe,” vyhrkla Kim, aniž by chtěla.
“Fajn, jdi tam. Já si tu nějak poradím a pokud se naskytne větší zakázka se kterou bych potřebovala pomoci, zavolám ti a dám ti peníze na ruku. Co ty na to?”
“Brithany, nechtěla jsem, aby se to takhle vyhrotilo.”
“Stalo se. I já potřebuji jistotu a tohle mi přijde jako nejrozumnější řešení. Byla bych z tebe jen nervózní.”
“Zítra už nemám chodit?”
“Ne Kim. Dál se budeme vídat jen jako kamarádky, ne jako kolegyně.”
Kim jen přikývne, byť neochotně, ale musí respektovat kamarádčino rozhodnutí.
Toho večera se i přes veškeré zákazy a omezení obejmou na rozloučenou. Lidské objetí, znak věčnosti, bezpečí a naděje.
Poklidný večer rozsvítil nebeské lucerny, aby mohly svítit všem navrátivším na cestě do jejich domovů.
Evan horečně přemýšlí jakému dalšímu tématu se bude v povídce věnovat. Vše se neustále točí kolem pandemie, smrti, vyčerpání. Neúnavně pořád dokola. Nemoc ovládla celý svět a teď se tiše zpovzdálí směje, jak mi lidští červíci marnotratně bojujeme proti neviditelnému nepříteli jako Don Quichote s větrnými mlýny, zatím bezúspěšně. Skomírající ekonomika dohání lidi k šílenství, k sebevraždám, k úplnému rozložení společnosti.
“Ne, ne, ne, o tomhle nemohu psát. Deprimující témata nikdo nechce.” Hoch si mne oči, je unavený. Jde si otevřít lahev piva. Opře se o kraj balkonu a rozhlíží se po okolí. Všude vládne ticho, jen palmy se tiše pohupují ze strany na stranu, jak do nich něžně fouká mírný vítr.
Je pondělí. Začátek týdne. Každodenost rituálů už některé pomalu otupuje. Najíst, umýt se, odejít do práce. Vydělat peníze, zaplatit nájem nebo hypotéku. Radost se vytrácí, neboť všední prožitky jsou pohlceny chřtánem omezení. Alespoň, že pár možností, jak si užít den zůstává. Evan chystaje se do práce, aby i on splnil svou pracovní kvótu, naposledy urovná roušku na ústech. Dnes má proužkovaný vzor modré barvy ladící s jeho tričkem.
Usedá do tramvajového vagónu a pozoruje okolí. Na klíně má tašku s mininotebookem. V zorném poli mu ubíhá krajina vedle sebe naskládaných domků s pečlivě upravenými trávníky. Různorodost barev omítek dáva potěchu oku přítomnému divákovi.
Drncání ho trochu uspává, ale v tom ho něco vyruší. Otáčí hlavu a vidí ji. Nádherná dívka dnes s vyčesanými vlasy do drdolu vstupuje do vagónu a opatrně se rozhlíží. Její pohled padá na Evana, hnědé oči jí září, jako tisíc jiskřiček. Evan ji se zatajeným dechem pozoruje, kam si sedne.
Brithany je zaskočená. Po dlouhém náročném týdnu, kdy ji opustila Kim a zůstala na vše sama, neměla vůbec čas přemýšlet nad tím, že minulé pondělí ji tento mladý muž okouzlil. “Je tady,” proběhlo ji hlavou.
Sedá si na své obvyklé místo a potutelně se usmívá pod rouškou. Čeká.
Evan se odhodlá, život je přeci tak krátký a tohle jistě není ledajaká náhoda.
“Ahoj.” Sedne si na protější sedačku, aby dodržel odstup.
“Ahoj.”
“Jak se máš, tedy nechci být nějaký dotěrný.”
“To vůbec ne. Mám se docela fajn.”
“Aha.” Zaraženě se na dívku podívá.
“No, měla jsem teď náročnější týden, ale nechci si stěžovat, protože je spousta lidí, co to mají mnohem komplikovanější a já nechci vyznít jako nějaká fňukna.”
“Nejsi fňukna. A co děláš za práci?”
“Mám cukrárnu, jsem na to od minulého týdne sama. Na jednu stranu jsem ráda, že je dostatek práce, jen je toho opravdu hodně.”
“Tomu rozumím.”
“A co děláš ty. Nejsi každodenní cestující, to bych věděla.”
“Vážně?”
“Mám skvělou paměť.”
“Hm. Pracuji v časopise, do kterého pravidelně přispívám svými povídkami. Je to pro mě odrazový můstek. Chtěl bych se věnovat psaní více, třeba i jako spisovatel na volné noze.”
“A co ti v tom brání.”
“Asi momentální odvaha selhává.”
Brithany se hlasitě zasmála. Vlastně ji zahřálo u srdce, že není jediná na světě co má své velké sny, ale bojí se.
“Nikdy se nesmíš ničím a nikým nechat odradit,” řekne Evanovi
“To ne, ale víš, doba je teď dost nejistá. Nemůžu si dovolit riskovat.”
“Rozumím.”
Čas krásně plyne. Neslyšné přání “zastavit ho” visí ve vzduchu.
“Příští zastávku vystupuji.” Zlatovláska se začne pomalu zvedat. Evan si ji prohlíží, než však jakkoli stačí zareagovat, je dívka pryč. Celý den si nadává do bláznů, že se nezeptal na telefoní číslo nebo jen na to, kde pracuje. Vlastně, ani na jméno.
Do práce dnes za Brithany dorazí slečna Davisová.
“Víte, velice mě zajímá vaše práce. Už přes jednoho známého jsem měla možnost ochutnat vaše výtvory a jsem ohromena. Dokážu si představit naši spolupráci. Mám kontakty na mnoho firem co pořádájí svatební obřady, ale i jiné párty a myslím, že byste se jim též velice líbila a hodila.”
“Zájem mě velice těší. Jen bych ráda hned na začátku podotkla, že se nechci nikomu přizpůsobovat. Zakládám si na své originální tvorbě a je to pro mě priorita.”
“Chápu. Nikdo vás do ničeho tlačit nebude. Jde mi především o společnou spolupráci. V ostatním budete mít volnou ruku.”
“V tom přídadě s tím budu velice ráda souhlasit.”
“Ó tak to ráda slyším. S dovolením si dnes vezmu ty dva dorty, jak jsme domluvené, a dále bychom se telefonicky spojily a řekly si detaily, co vy na to?”
“Dobře, s tím mohu jen souhlasit.” Brithany opět zazářily oči jako malému dítěti. Snad se blýská na lepší časy.
Slečna Davisová s lehce strojeným úsměvem odkráčí směrem k dalším denním povinnostem s dorty naloženými v autě. Po jejím odchodu nepřestane telefon zvonit a kupodivu se to hemží samými objednávkami. Brithany zaplaví radostný pocit. Jediná maličkost, která ji trápí je, že neví, kdy se znovu potká s tím milým hochem. Nestačili si říci ani jména. Byli tak zaneprázdněni hovorem o svým starostech, že pozapomněli na tak formální věc.
“Sand ho brzy potkám.” pomyslela si toho večera Brithany.
Tentokrát Evan na pranýři není. Šéf už je opět v klidu a ve svém uhlazeném, možná trochu nudném, obleku působí jako nevinná ovečka.
“To je téma o kterém chceš psát?”
“Rád bych.”
“Hm, no.. nechci být cynik, ale myslíš, že to bude lidi zajímat?”
“Troufám si říct, že ano. Všude kolem nás je jen chaos, šeď a strach. Lidi potřebují nějakou naději, že zase bude lépe, že je něco co nás všechny spojuje a poslouží nám to jako vodítko a inspirace, abychom měli pořád chuť bojovat, snažit se.”
“Jsi zapálený, to se mi líbí. Doufám, že stejný ohlas budeš mít i u čtenářů.”
“Budu. Věřte mi.”
Šéf jen pokýve hlavou, moc dobře ví, že v tomto chlapci je víc než zápal pro práci.
S novou nadějí se Evan zavře ve své malé kanceláři a pouští se do práce. “Určitě ohromím svět, určitě ano.”
Odpoledne si zajde na kávu do své oblíbené kavárny.
“Dlouho jsem tě neviděl chlapče.”
“Pracoval jsem z domova.”
“Těším se na tvůj další počin. Konečně jsem našel časopis, do kterého píšeš, a musím říct, tvé povídky mě velice baví.”
“Děkuji vám.”
“Co bude další téma?”
“Nechte se překvapit, věřím, že se vám bude líbit.”
“To zní tak tajuplně, no už se nemůžu dočkat.”
“Našel jsem nádhernou inspiraci.”
“Opravdu? A jak se jmenuje,” usměje se šibalsky majitel kavárny na Evana.
“To právě nevím. Zaváhal jsem..”
“Jak se ti to mohlo stát?”
“Nebudete tomu věřit, ale natolik jsem se potopil do jejích očí, že jsem úplně zapomněl na okolní svět.”
“Hochu, věřím ti a velice snadno. S jednou takovou nádhernou bytostí žiju už dvacet let.”
Evan se usmívá, je rád, že mu někdo rozumí a dokáže s ním sdílet jeho radost.
“Hned jak tu překrásnou dívku znovu potkám, nenechám si ji utéct.”
“V to doufám hochu a potom ji určitě přivěď.”
“Na to se spolehněte.” Oba se rozčarování zasmějí.
Myšlenka hluboko zakořeněná mu nedá spát. Kdy ji potká, jak dlouho bude muset čekat..
“Chováš se jako blázen Evane. Jdi spát, a až přijde ten správný okamžik, zase ji potkáš a tentokrát ji nenecháš vystoupit. Ne bez toho, aniž by si znal jméno.”
Evan se probouzí časně ráno. Dnes nemusí do práce, přesto se rozhodne, že se jen tak projede ranní tramvají. Třeba bude mít štěstí a blondýnku potká, přinejmenším nasbírá nějakou inspiraci pro psaní. Na ústa si opět nasadí proužkovanou roušku.
Vychází ze svého bytu. Okamžitě ho polévá horko. Slunce dnes obzvlášť pere, jakoby se rozhodlo usmažit celou Kalifornii. Záře se odráží ve všech oknech, výlohách i silnicích. Oceán divoce útočí na pláž, olizuje ji jako hladový člověk toužící alespoň po malém soustu jídla. Pár surfařů čeká na příhodnou vlnu. Vše je o jedinečnosti okamžiku. Tak jako celý život. Máš příležitost, uchop ji. Necháš-li ji protéct mezi prsty, jako vodu, jsi jen prachobyčejný zbabělec.
Evan se zájmem dobrodruhy na vlnách pozoruje. Ta svoboda je tak nádherná, tak strhující. Projde ještě kousek směrem po pláži než se stočí do další ulice, aby se dostal na zastávku. Netrpělivě vyhlíží tramvaj, je přesně jako včera. S napětím usedá na své předešlé místo a vyčkává. Tramvaj drncá a jemu se naskytne stejný výhled, stejné barvy, snad i stejný pocit.
Stanice. Souprava stojí, pomalu se otevírají dveře. Evan s napjetím sleduje, kdo nastoupí. První člověk je postarší muž v kšiltovce v barevné košili a kraťasech. V ruce třímá tašku, obsah je ostatním utajen. Evan natahuje krk. “No tak, kde jsi,” prolétne mu hlavou, když se mezi dveřmi objeví známá postava. Dnes má rozpuštěné vlasy. Zlatá zář ho oslní jako zlatokopa na Klondaiku. Brithany si ho všimne. Nemá zdání jakou radostí jí poskočí srdce, když k němu pomalu jde.
“Na něco jsme minule zapomněli,” řekne Evan hned na začátku než si Brithany stihne sednout.
“Ano a na co?”
“Jsem Evan.” Usměje se, ale není to vidět. Jen vrásky kolem očí ho prozradí.
“Moc mě těší, já se jmenuji Brithany.”
“Krásné jméno.”
“Děkuji.”
Snad i slunce se lehce pousměje při vyřknutí této banální fráze.
“Nechci udělat stejnou chybu Brithany, a proto se tě rovnou zeptám, kde pracuješ.”
“Říkala jsem ti, že mám svou vlastní cukrárnu.”
“To ano, ale já se ptám, kde.”
“Na Rita Ave,” odpověděla.
“Fajn. A co bys řekla tomu, že bych tě kolem šesté vyzvedl, můžeme se projít. Zajít na kafe a trochu si popovídat, poznat se.”
“Moc ráda,” souhlasí dívka a tentokrá se směje ona s tančícími vráskami na jejím obličeji.
“No a jak jsi se k tomuhle vlastně dostala?” ptá se Evana při procházce po pláži. Obloha je skoro sytě červená a křik racků se nese vzduchem.
“Jednou jsem kamarádce upekla dort k narozeninám a už jsem u toho zůstala. Nadchlo mě to. Baví mě dělat radost lidem. A taky se mi líbí, že jsem tak trochu svůj pán. Mám teď jen malou prodejnu, ale přála bych si mít tu největší a nejlepší.” Směje se.
“Proč by ne. Limity si stanovuješ jen ty sama. Sama jsi mi to říkala.” škádlí ji.
“Je to teď trochu obtížné. Lidé se hodně uskromnili, už nedělají ty opulentní oslavy. Nad vodou mě drží svatby, takže si nemohu dovolit jít do většího prostoru rovná se to většímu nájmu. Uživím sebe nějakou pomocnou sílu a to je vše.”
“Bude lépe a potom si vše splníš.”
Brithany se usmívá, Evan má zřejmě magickou moc, protože v ní vzbudil pocit, že opravdu brzy bude lépe a jí se vše podaří.
“A co tvé sny?”
“Moc se od tvých neliší. Chci být spisovatelem, předávat skrze knihy lidem poslání.”
“To přeci můžeš už teď.”
“Nejsem dost vypsaný, nemám dostatečně zpracované téma. Je to proces a já ho nechci podcenit.”
“To s tebou souhlasím. A co škola, ta by nepomohla?”
“Mám vystudovanou žurnalistiku. Teď jsem tam, kde jsem. Sbírám zkušenosti a až ucítím, že jsem připravený, pustím se do toho.”
“Jsi zajímavý Evane,” prohlíží si ho zvědavě dívka kráčejíc po jeho téměř boku. Drží si odstup, tak jak je nařízeno.
“Tohle místo mám rád. Nechodí sem mnoho surfařů, tak je tu relativně klid. Chodím si sem čistit hlavu.”
“To máme více společného, než jsem myslela. Moje je to též oblíbené místo.”
Nohy se jim boří do písku, zrníčka jim protékají mezi prsty. Je to vzácná chvíle, vzácná a čistá.
“A o čem budeš psát v další povídce?” ptá se Brithany.
“Šéf si myslí, že jsem trochu infantilní, ale chci psát na téma `První polibek`. Tvrdí, že to lidi nebude tolik zajímat. Na druhou stranu si myslím, že mě jen naoko zkouší, mou odolnost. Kdyby mi nevěřil, nedovolil by mi to psát”
“Pravda. A naopak do prvního polibku můžeš dát daleko víc, než jen zkušenost. Je to symbol něčeho nového, důvěrného.”
“Ano, je to symbol.”
Z jejich společně trávených chvil se stal rituál. Povídají si o smyslech i nesmyslech života. Trápí je nekončící pandemie. Neoblomná vláda, nejisté zítřky. Skoro každý den, co se vidí, se loučí s otázkou v očích: “Co bude zítra?”
Paní Davisová volá Brithany o několik dnů později, aby si s ní dohodla další postup.
“Všichni byli nadšení. Opravdu mají ty vaše dorty tak lahodnou chuť. Troufám si říci, že máte před sebou slibnou kariéru. A rozhodně byste se měla přihlásit do soutěže, dejte o sobě vědět.”
Brithany po hovoru nadšeně poskočí, kdyby vedle ní někdo byl, objala by ho.
“Dám o sobě vědět, to určitě ano,” řekne si v duchu a pouští se do další práce. Je jí hodně nemá šanci si odpočinout, ale jí to nevadí, tohle je přeci její smysl, její náplň.
Po práci se jde projít na pláž, na její oblíbené místo. Chce svou radost pustit do světa, ulevit si a urovnat si myšlenky. Tady sbírá inspiraci.
Dívka sedí na útesu, modré šaty obepínají její štíhlou postavu. Hledí do moře, do nitra své duše. Vlny se před ní lámají o kameny jakoby se jí klaněly. Šum se rozprostírá a studená voda chladí její chodidla. Osamělá kráska, královna moří. Evan ji z povzdálí pozoruje. Kéž by neměla roušku, aby mohl vidět její celou tvář. Kdyby ji potkal v jiné době. Kdyby.
“Ahoj Brithany,” zamává na ni.
“Evane, co tady děláš?”
“Chtěl jsem tě vidět.”
Přisedne si k ní, k dívce s modrými šaty, vládkyni moří. Srovná si roušku na ústech.
Večerní mlžný opar se těžkopádně drží nad městem. Chvilku tam tak spolu sedí, rozjímají.
“Dnes jsem měla skvělý den.”
“Já taky. Povídka se povedla.”
“Vidíš, říkala jsem ti to.”
“Ano. Polibek měl veliký úspěch.”
Radost se jim v očích zrcadlí, kdyby byla hmatatelná, objali by ji. Začíná se šeřit, je čas vrátit se do svých domovů. Společně spolu stojí na peróně, usmívají se. Vrzající mašina doskřípe až k nim. Otevře své nitro do kterého odevzdaně vstoupí. Sedají si naproti sobě, tak jako vždy.
“Zítra bychom to mohli oslavit, společně,” navrhuje Evan. Dívka šťasntě pokýve hlavou. Za sklem jim kmitají stejné palmy, stejné domy. Brithany se nadechuje za chvíli bude její zastávka. Ovládá ji pocit, kterému nedokáže odolat, byť to může mít nepříjemné následky. Je jí to jedno. Dokonalý okamžik teď a tady.
Nakloní se těsně k Evanovi. Rychle stáhne roušku sobě. Evan tak konečně může vidět její krásu. Je překvapený tím, co dělá, že sotva postřehne, že i jemu opatrně stáhla látku, jež je dělila od úplnosti. Brithany si pečlivě prohlíží jeho rysy, tvar nosu, rtů. A potom přitiskne svá ústa k jeho. Jako symbol. Symbol svobody.
